"...Když někdo dokáže dát dohromady větu a umí používat slovník, musí být jediným důvodem, proč mu psaní připadá těžké, jednoduše to, že o ničem nic neví a všecko je mu jedno." Circe Bermanová

(DJ) Nobody - Western Eyes And Serpent's Breath

Toto je striktně psychedelický mixtape DJe a producenta Nobodyho, jednoho z residentů los angeleskýho klubu Low End Theory. Western Eyes and Serpents Breath je, pro mě osobně, velmi příjemná věc, jelikož Nobody se převážně věnuje downtempu a glitchi, a poslední jmenovaný upřímně nenávidim, zatímco na psychedelii si již nějaký pátek ujíždím. Tento hodinu a čtvrt dlouhý set se nese čistě v duchu bizardnosti a drogového opojení přelomu 60. a 70. let, a obsahuje pouze rare věci, které buď vyšly (lepší varianta), nebo nevyšly (horší varianta) v reedicích. Z mnoha hudebních stylů, zastoupených na této nahrávce, bych jmenoval např. psychedelic rock, prog rock, acid folk či funk až africké ethno. Výrazná melodičnost, na druhé straně téměř primitivní tribal rytmy a již zmíněná žánrová nevyhraněnost, dělají z tohoto mixu skvělou hudbu k relaxu, ale i k šílenému tripování. Vyšlo na Hit + Run v roce 2009 a silně připomíná lepší sety mnou oblíbeného Gaslamp Killera.

Blow your head off, WRKB.

P.S.: If you see it, buy it (its good to support raw)!

Malcom Catto - Popcorn Bubble Fish

První a zatím jediný sólový projekt britského bubeníka, a mimo jiné leadera kapely The Heliocentrics, Malcoma Catta. 15 zajímavých rock-funkových instrumentálních tracků kompletně vyprodukovaných a zahraných Malcomem samotným. Hlavní důraz je kladen samozřejmě na bicí a jejich svižná rytmika vás nenechá v klidu ani na chvilku. Poměrně dark piece of shit. Vydáno v roce 2001 na britském Mo Wax.

1. Rock (2:33)
2. Velvet (2:00)
3. Fax (4:54)
4. Spaghetti (4:12)
5. Train (3:10)
6. Metropolis (3:50)
7. Scorpio Rising (3:54)
8. Vibes (3:22)
9. Russ Two (4:28)
10. Late for Work (3:19)
11. Drop In, Drop Out (4:48)
12. Raydio (5:04)
13. Grumbleweed (3:10)
14. Eastern Excursion (1:59)
15. Guitar Edit - bonus thing (1:54)

Malcom Catto je dnes pojmem a to nejen ve Velké Británii. Jeho Heliocentrics jsou jedna z nejuznávanějších live kapel současnosti, což dokazuje např. spolupráce s ethiopským jazzovým guru Mulatu Astatkem v rámci série Inspiration Information.

Tahle věc je nutnost. WRKB

Ozomatli - Street Signs

Zajímavá věc od mnoha-členné kalifornské kapely Ozomatli, do které mimo jiné patří i MC Karel Tuňák a Cut Chemist z Jurassic 5. Zvuk Ozomatli je křížencem převážně latinskoamerické hudby spolu s funkem, hip hopem a rockem, který chvílemi zní jako z turecké riviéry. Album figuruje na příčce 986 (ovšem tady pořadí nic neznamená) listu 1001 alb, která musíte slyšet, než nedej Bože umřete, a bylo oceněno mnoha jihoamerickými cenami. Při prvním poslechu jsem se trochu zděsil, ale když jsem tomu dal second listen, byl jsem i mile překvapen, jak slunně a neotřele album zní - vřele doporučuju. Vyšlo na Concord Records v červnu 2004.

1. Believe (5:02)
2. Love & Hope (4:24)
3. Street Signs (3:45)
4. (Who Discovered) America? (4:35)
5. Who's to Blame (3:13)
6. Te Estoy Buscando (3:50)
7. Saturday Night (3:59)
8. Déjame en Paz (3:29)
9. Santiago (5:10)
10. Ya Viene el Sol (3:39)
11. Doña Isabelle (1:05)
12. Nadie Te Tira (4:47)
13. Cuando Canto (4:40)

Už vidím, jak v létě Žižkov tančí, WRKB

Rage Against The Machine - Self Titled

Debutové, třikrát platinové, revoluční album tohoto hard kvarteta z LA. Vydáno léta Páně 1992 na soňáckém Epicu.

1. Bombtrack (4:05)
2. Killing in the Name (5:14)
3. Take the Power Back (5:37)
4. Settle for Nothing (4:48)
5. Bullet in the Head (5:09)
6. Know Your Enemy (4:55)
7. Wake Up (6:04)
8. Fistful of Steel (5:31)
9. Township Rebellion (5:24)
10. Freedom (6:06)
-----------------------------------------
Zack de la Rocha - zpěv
Tim Commerford - baskytara
Brad Wilk - bicí
Tom Morello - kytara
Maynard James Keenan - doprovodný zpěv
Stephen Perkins - perkuse

Yes, you gonna burn, WRKB.

Brazilian week: Day 4

Tak, dneska to uděláme naopak. Vy si nejdříve stáhnete ořechový set a při jeho poslechu si přečtete zbytek dnešního BW. Sérii kulturních disků pro tentokrát opustíme. Přímo z audio archívu společenství Dublab vám přináším mix rare brazilské psychedelie, míchaný naším jedinečným průvodcem DJ Nutsem (jinak jsou tam mraky všemožnejch jinejch setů - check it!). Celej set má něco přes hodinku a po pravdě řečeno zase tak psychedelický není. Ono rozeznat pravej psych od obyčejnýho popu, dá někdy dost práce a v Brazílii, kde ty styly přejímali jak Japonci a křížili stejně tak, to dá práce dvakrát tolik. Nicméně je to opět velmi příjemná a nenáročná záležitost pro vaše-naše ušiska. Například se u toho skvěle čte. Tak čtěte, WRKB.

"Tuhle desku bych mohl poslouchat každej den po zbytek svýho života" Madlib

Takhle neotřele se Madlib vyjádřil o desce, která bude tématem dnešního, čtvrtého, dne Brazilian week. Jedná se o stejnojmenný sólový debut brazilského kytaristy, aranžéra a producenta Arthura Verocaie z roku 1972. Tato deska vyšla na tamním silně středo-proudém labelu Continental Records, díky čemuž unikla dosahu radarů tehdejší brazilské cenzury (v Brazílii byla od roku 1965 vojenská diktatura).

Arthur Cortes Verocai se narodil v Rio de Janeiru a vystudoval stavební inženýring. Nicméně již od mlada se také začal zajímat o hudbu, čímž si zvolil a posléze mistrně osvojil i svůj druhý, neoficiální, studijní obor. Jako inspirace mu sloužili klasičtí jazzoví muzikanti, ale i rock & rollisté a sambisté. Poprvé jako muzikant na sebe Verocai upozornil v roce 1966 skladbou "Olhando o Mar", kterou na své album zařadila zpěvačka Leny Andrade (o zmíněné desce jsem sice nenašel jedinou zmínku, ale Verocaiovy anály to tvrdí). Ačkoliv se stále živil jako stavební inženýr, zvládl Verocai produkci pár studiových alb a hudebních sessions, na kterých se sešli interpreti jako Gal Costa, Marcos Valle, Quarteto em Cy či Elis Regina. Dále pak psal hudbu k různým televizním shows a seriálům. To bylo na přelomu dsetiletí. V roce 1972 definitivně seknul se svou inženýrskou profesí a upsal se již zmíněným Continental Records, aby tak přepsal dějiny světové "populární" hudby.

Společnost Continental mu vyšla plnně vstříct a šla mu na ruku téměř se vším, o co zažádal. Tak například mu poskytli mohutnou strunnou sekci skládající se z dvanáctero houslí, čtvera viol a stejně tak violančel - to vše vždy se dvěma perkusisty. Dokonce si pro svoji desku sehnal i syntezátor, který byl v tehdejší Brazílii silně nedostatkovým zbožím. K tomu všemu basy, kytary, bicí, dechy atd. Arthur Verocai sám tvrdí, že chtěl hledat nové hudební cesty, a směsice houslí a jiných strun spolu s ostatními současnými hudebními nástroji měla být ta pravá. Byla. Vytvořil pestrou jazz-funk-folkovou koláž, která měla obdoby pouze u mistrů jako Jorge Ben či Tim Maia. Na albu není jediná slabá písnička. Verocai mistrně zvládl zkombinovat vyloženě brazilská témata se severoamerickými styly a postupy. Některé skladby jsou pomalejší a sázejí na melanchoní melodično (např. "Caboclo", "Dedicada a Ela" či "O Mapa", jiné jsou zase svěží a rytmicky nadupané ("Pelas Sombras" - ta je nejkrutější, "Presente Grego" - ta taky, "Seriado" - taky krutá, "Karina" - škoda mluvit). Jednoduše řečeno: "Všechny jsou skvělé."

Poté se paradoxně Verocai stáhl do pozadí a dalších dlouhýýýých třicet let se věnoval komponování reklamních jinglů. V roce 2002 vydal desku "Saudade Demais", která obsahuje jeho kompozice a nevydané skladby z posledních právě třiceti let. V roce 2007 pak album nazvané "Encore". Se svým kytarovým sólem také hostoval na nové desce brazilské legendy Azymuth.

I přesto, že se v brazilské hudbě nevyznám zas až tak moc, musím uznat, že je to opravdu asi to nejlepší tamní album, které jsem kdy slyšel, a s trochou nadsázky s Madlibem i souhlasit. Když měl v roce 2009 Arthur Verocai svůj první koncert v LA, bylo toto představení narušeno vtrhnutím DOOMa na podium, aby mu vzdal poctu. Cut Chemist zase prohlásil, že Verocaiův kocert byl jedna z nejlepších shows, které kdy LA vidělo.

Rip, kterej tu je k dispozici, je vcelku dobrej, ale není zas až tak dobrej, aby to vás, jako audiofily, uspokojilo. Proto, bude-li se vám album Arthura Verocaie líbit, si ho kupte. Originál je samozřejmě nemožné sehnat, a pokud by se vám to podařilo, museli by jste za něj vypláznout něco okolo 1.000 dolarů, nicméně label Luv N' Haight (Ubiquity) vydal v roce 2003 tuto desku v reedici. Toto reissue se téměř okamžitě stalo taky rare a například já jsem za svou kopii zaplatil asi třicet euro (bez poštovného). Krátce po té, co jsem si desku koupil, to ty hajzlové vydali znovu, což je dobře a je to šance i pro vás. Listen & learn, WRKB.

Brazilian week: Day 3

Den třetí. Během vzniku tady tohoto vícepostu, jsem samozřejmě diggoval ještě hlouběji a fanatičtěji než obvykle. Jednak proto abych ukojil svou badatelskou vášeň a taky, abych pro vás našel ty nejlepší příklady brazilské produkce. Bylo to vyčerpávající a málem jsem zblbnul, ale určité plody to přineslo. Tak například jsem sehnal pár zásadních alb již zmíněného hnutí Tropicalia. Objevil jsem dark bossa novu, což jsem opravdu nečekal. Dále jsem zjistil, že téměř nejlepší brazilská kapela vydala pouze jednu jedinou pořádnou desku. A nakonec jsem se ujistil o hojné a hojně plodné spolupráci Brazílie s USA. Poslední jmenované budiž dnešním tématem.

Jak to bylo mezi USA a Brazílií z hlediska politiky, kšeftu a turismu nevím. Jisté ovšem je, že ať už to bylo jakkoliv, daly tyto politicko-společenské vlivy vzniknout mostu kulturnímu, po kterém se krásně svezla i hudba a její služebníci. Jak jsem již předeslal v minulém postu, na americkém hudebním trhu působila firma A&M records (původně Carnival Records), z půlky založená kalifornským trumpetistou Herbem Alpertem. Alpert by leaderem kapely Tijuana Brass, inspirované mexickou hudbou, z čehož právě pramení velká orientace labelu na latinsko-americkou muziku. Pravděpodobně mu však Mexiko neposkytovalo velké množství vydáníhodných a inspirativních hudebníků a tak bylo potřeba přesunout svou pozornost do Brazílie, která byla v tomto ohledu neporovnatelně bohatší. Mezi umělce vydávající v druhé půli 60. let pod A&M značkou bych jmenoval např. Sérgia Mendese, Edu Loba, Tamba 4 či Antônia Carlose Brasileiro de Almeidu Jobima, neboli Toma Jobima.

A právě skrze Jobima se dostáváme k dalšímu důležitému labelu, koketujícímu s brazilskou hudbou. Řeč je o CTI Records, patřící pod A&M. CTI založil v roce 1967 respektovaný jazzový producent Creed Taylor (který mimo jiné založil i legendární label Impulse!) a vůbec první deskou vydanou pod tímto labelem, bylo jedno z nejlepších Jobimových alb, nazvané Wave. I nadále label pokračoval ve vydávání převážně brazilského jazzu, čímž si vytvořil pěknou partu takřka residentních playarů, ať už z Brazílie, tak i z USA. A právě v této, téměř permanentní, fůzi muzikantů z obou zemí spočívá kouzlo CTI Records. Ať už pod značkou vyšla jakákoliv deska, byla zde jistota, že se na ní podíleli i brazilští mistři. Zde bych vyjmenovl jen některé z míněných playerů: Tom Jobim, Eumire Deodato, Tamba 4, Airto Moreira. Všichni tito muzikanti prorazili na americký trh, především díky již mnohaleté hudební aktivitě a jejich alba (a nejen ta CTI alba) dnes patří mezi jedny z nejvyhledávanějších.

Je nutné podotknout, že působení Brazilců v Americe se týká především jazzu a to hlavně na přelomu 60. a 70. let. Jazz, jenž měl v podstatě svá nejlepší léta již za sebou, se potřeboval více přiblížit obyčejným lidem, setřepat ze sebe tu dekadentní a intelektuálskou nálepku a prorazit na diskotéky - jednoduše se zpopularizovat (né, že by to tak chtěli jazzmani, ale publikum a trend si to žádaly). K tomu byla bossa nova ideální prostředek a Američané sami cítili, že se mají co přiučit a že je potřeba se této příležitosti pevně chopit. U jiných žánrů tato vazba natolik markantní nebyla. V popu či rocku, Amerika jasně dominovala a případnou inspiraci a spolupráci vyhledávala spíše v Evropě. Nehledě na to, že tyto disciplýny byly zatím v plenkách a výrazný vývoj zaznamenaly spíše až v dekádě další. Kdežto jazz je prastarý a jeden.

Všechno je to jasný. Dnešní post bude jedno z alb dílny CTI Records. Deska Antonia Jobima z roku 1970, nazvaná Stone Flower, se nese ve svižném, nicméně poklidném a mírumilovném duchu. Antonio Carlos ovládá své klávesy bezchybně a zbytek ansámblu (např. Hubert Laws, Airto Moreira, Ron Carter, Deodato) mu sekunduje také skvěle. Za zmíňku rozhodně stojí skladby "Children's Games," "Choro," nebo mysticky ponuřejší "God and the Devil in the Land of the Sun." Nejen filmový fajnšmekr si pak smlsne na brazilské skoro hymně, nazvané jednoduše Brazil, kterou ve svém stejnojmeném filmu použil jako hlavní téma britský režisér Terry Gilliam. Brazil (originálně napsal Ary Barroso jako Aquarela do Brasil) je také jediná nejobimovská skladba tohoto alba. Všechny ostatní napsal Jobim sám a dnes patří ke klasickým jazzovým standartům. Zkušený hip hopper uslyší bezesporu spoustu orignálních samplů svých oblíbených interpretů, čímž pronikne hlouběji do podstaty hudby a rapu jako takového. Nemá smysl více kecat, tady je Antonio Carlos Jobim - Stone Flower. Enjoy, WRKB.

A nyní přichází DJ Nuts s dalším dílem svého Disco é Cultura seriálu. Dnešní, druhý, díl je stejně dobrý jako ty ostatní, jejichž podobu jsem tak nějak načrtl v předchozích dnech BW. Z toho vyplívá fakt, že není potřeba nic víc vysvětlovat a verbálně tak onanovat. Prostě si to vemte a užijte. V tomhle ohledu jsem břídil, WRKB.

Brazilian week: Day 2

Zpráva pro běžkaře:

Za poslední dva dny v Praze napadlo úctyhodných půl metru čerstvého sněhu, čímž se zima projevila ve své jediné snesitelné podobě. Doprava je téměř ochromena, v důsledku čehož je ochromena i většina služeb města a obyvatelům metropole se tak konečně dýchá trochu lehčeji. Celá tato situace svědčí o absolutní a bezchybné připravenosti jednotlivých magistrátů, dopravních podniků, příslušných orgánů a ostatních čůráků. Díky Bohu, že žijeme v české kotlině a že jsme na takovéto situace zvyklí. Nastala-li by tato situace například v Brazílii, mohlo by to být pro danou zemi zcela fatální.

Tak jsme se elegantně přesunuli z Čech zpátky do slunné Brazílie a můžeme pokračovat v tom, co jsem včera tak pěkně začal a co nazývám Brazilian week. Berte to jako malý seminář, na jehož konci byste měli mít jakés takés znalosti v oblasti hudby největšího a nejlidnatějšího státu Jižní Ameriky.

Dnešní hodina se bude zabývat bossa novou, čímž myslíme jazzem ovlivněný derivát samby. Tento styl si demonstrujeme na jednom z jeho nejúspěšnějších protagonistů a člověku, který se v branži pohybuje přes půl století. Dámy a pánové, Sérgio Mendes a jeho Brasil '66 (následuje bouřlivý potlesk, exploze světel, zvedající se opona a opilá afterparty).



Sérgio Santos Mendes, narozený v roce 1941 v Rio de Janeiru, se již na konci 50. let živil jako pianista v nočních klubech. Začátkem let 60. založil Sexteto Bossa Rio, dále pak Sérgio Mendes Trio, Brasil '65 a v roce 1966 konečně Brasill '66, jenž upsal labelu A&M (Herb Alpert & Jerry Moss) a pod jejímž jménem, bez větších personálních změn, vydával desky až do roku 1971. V '71. kapelu přejmenoval na Brasil '77, se kterou setrval až do pózdních 70. let. Pak už Mendes vydával samostatně a to v podstatě až do současnosti. Příkladem budiž, dle mého názoru, příšerná deska Timeless (2006), kterou stvořil společne s kalifornskými Black Eyed Peas.



Zde si neodpustím Timeless "trochu" pohanit a vysvětlit proč si tohoto alba tak málo vážím, respektive proč mě tak strašně sere. Jak sami uslyšíte, bossa nova je muzika velmi jemná, vzdušná a jakoby tichá. Nikdy nevynikala hlasitým beatem, a to i přes fakt, že Brazílie je, co se týče bicích a ostatní rytmických prvků, fenoménem (to je ale otázka spíše afrických a karibských hudebních vlivů a pojetí). Samozřejmě skladby jsou vedeny svižnými a cinkavými hajtkami, ale vždy v nich (v skladbách) zůstává spousta prostoru (vzduchu) i pro hlasy a ostatní nástroje a jejich melodie či sóla. To ovšem Will.I.Am vůbec nevzal v potaz. Témata sice z části znovu-nahrál, ale posléze je zasmyčkoval a ubil MPCčkovými heavy drums a s různými kámoši si přes to všechno vesele zarappoval či jinak zakdákal. Tento paskvil pak světu předhodil jako crossover bossa novy, soulu, hip hopu a snad i reggaetonu. Mě osobně to spíš přišlo, jako když pěknou mladou holku podrobí svému bukkake parta černochů s obřími penisy. I J Rocc se nechal slyšet (myslím, že to bylo na BBC Radio 1 v Deviation Benji Bho), že to byla tragédie, a že s tak cenným kulturním dědictvým mohlo být naloženo trochu uvážlivěji (jako na potvoru, v roce 2008, Mendes spolu s Will.I.Amem vydávají další album nazvané Encanto). EP Timeless (díky Bohu jenom EP) jsem si koupil během své eufórie, spojené s diggováním právě Sergia Santose. Už během první pecky mě charakteristická těžkopádnost dost rozčilovala, ale doufal jsem, že v dalších trecích to třeba bude lepší. Bohužel se tak nestalo a vinyl jsem si od té doby už ani jednou nepustil (s radostí ho prodám, zn. levně). Věřím, že takový Madlib by to zvládl mnohem lépe, jelikož si už dávno uvědomil, že bicí jsou pouze jeden z mnoha nástrojů a díky tomu si také vytvořil svůj originální hip hopový zvuk. Konec, nechci v sobě živit tu negativní náladu, ale desku rozhodně nedoporučuji. Zpět k mistrovi.

Během své, přes půl století trvající, kariéry natočil Mendes okolo pětatřiceti studiových desek, (což je opravdu úctyhodné číslo) z nichž nejedna byla platinová a to hlavně díky singlům jako Mas Que Nada či The Look of Love. Z "pouhého" pianisty se vypracoval na kapelníka, skladatele, aranžéra a producenta. V první dekádě svého působení mu nebyl mentorem nikdo jiný než mistr bossa novy a téměř národní brazilský hrdina Antonio Carlos Jobim, se kterým také pilně koncertoval. Dvakrát hrál v Bílém domě pro pány prezidenty Lyndona B. Johnsona (který, pokud vím, rozpoutal válku ve Vietnamu) a výtečníka cyranovského zjevu Richarda Nixona, proslaveného Watergateskou aférou. Tolik ze života génia a teď už přejděme k dnešnímu albu jako takovému.

Look Around je třetím albem Sérgia Mendese a jeho Brasil '66. Bylo vydáno v roce 1968 pod firmou A&M Records, která sídlila v Hollywoodu v bývalých studiích Charlieho Chaplina. Tato deska byla z produkce kapely tou nejprodávanější, a to převážně díky singlu The Look of Love (Bacharach/David), původně napsaném pro bondovskou parodii Casino Roayle z roku 1967. O velkém potenciálu tohoto hitu svědčí nominace na Oscara původní verze z roku '67 a potom téměř okamžité dosažení top 10 verze Brasil '66. Další zajímavé skladby jsou cover verze otevíráku Seržanta Pepře With a Little Help From My Friends, která otevírá i toto album a potom můj osobní favorit The Frog, jednoduchá, ale nádherná, do kola se opakující, písnička. Celé album se nese v odpočinkovém a nic nehrotícím duchu a není tedy náhodou, že je většinou označováno jako easy-listening. Look Around není nějak výjimečné album (drtivá většina recenzentů mu udělila průměrná hodnocení), ale je to výstižná ukázka tvorby vyjímečného umělce. Přeji příjemný poslech, WRKB.


Nyní, jak jsem v prologu slíbil, je řada na druhou část každého B.W. postu, na další set našeho průvodce DJ Nutse. Dnešní mix bude první ze zatím čtyřdílné série Disco é Cultura. Všechny tyto mixtapy jsou velmi bohatou plejádou oldschoolové, žánrově bohaté, brazilské produkce. Jelikož je Nuts hip hoper, jsou Disco é Cultura také přehlídkou mnoha originálních, více či méně, rare samplů, použitých nejlepšími severoamerickými rappery a producenty. Vlastnit tyto desky je snem snad každého crate diggera a nemusím tedy hovořit o tom, že je to téměř nemožné. Přijměte proto vy, diggeři i neddigeři, běloši i negři, tento mix jako aspoň nějakou satisfakci a užijte si jeho poslech pokud možno co nejvíce. Peace, WRKB.

Brazilian week: Day 1

No, tak je to tady. První den brazilského týdne. Takže je potřeba to vzít trochu "pseudochronologicky", čili chro-chrologicky. Na tento první den jsem si připravil věci, se kterými jsem, co se týče Brazílie, začínal. To znamená, že s nimi začnete i vy, jelikož se necítím v tomto ohledu o nic ošizen a myslím, že jsem se vydal správným směrem. Cesta je to pestrá, krásná a šílená.

První brazilské album, které jsem kdy slyšel, byl jeden z pilířů světové (vážně, ne jenom brazilské) psychedelické hudby, stejnojmenná deska kapely Os Mutantes (Sao Paulo) z roku 1968. Mutanti byli původně tříčlenné těleso ve složení Arnaldo Baptista (basa, klávesy a zpěv), Sérgio Dias Baptista (kytary a zpěv) a Rita Lee (vedoucí zpěv), a během svého mnohaletého působení prodělali nejedny personální změny. Na této první desce , silně ovlivněné Hendrixem, Beach Boys či Beatles, se spolupodíleli ikony a exulanti brazilské scény jako Gilberto Gil (v letech 2003-2008 ministr kultury), Caetano Veloso anebo Jorge Ben, kteří právě spolu s Mutanty tvořili tvrdé jádro společensko-kulturního hnutí Tropicalia. Kapela si ihned po vydání tohoto svého debutu, na jedné straně vysloužila veliké uznání (hlavně v Evropě), na straně druhé se umístila na předních příčkách vládního black listu. Své další desky pak vydávala každoročně a vybrušováním a rozvíjením svého unikátního stylu pouze dokazovala, že patří mezi spičku tehdejší brazilské produkce. V roce 1972 se od Os Mutantes definitivně odtrhla Rita Lee, když zkoušela své štěstí jako sólistka. Zbytek Mutantů však zůstal aktivní až do roku 1978, aby se v roce 2006 znovu sjednotil, a hrál tak až do dneška.

Toto nadčasové album se nesmazatelně zapsalo do rock & rollové síně slávy a již od samého začátku až po současnost silně ovlivňuje muzikanty po celém světě (např. Nirvana či Sepultura). Kromě krásných harmonií disponuje takovou dávkou obskurity a cílené dekadence, že se to dá přirovnat například k filmům Davida Linche (ovšem, né tak zlomyslné). Časopis Rolling Stones ho označil za deváté nejlepší brazilské album všech dob ze sta. Pro začátek dobrý, ne? WRKB





První mixtape od DJ Nutse, který jsem kdy slyšel, je Cultura Copia, který pro autora samotného znamenal velký průlom. Tato prvotina vyšla v roce 2004 na již existujícím labelu Mochilla a pro minimálně další jeden rok to byl jeden z nejvíce rare setů v matrixu. Sehnat jeho kompletní podobu bylo téměř nemožné, jelikož jediná jeho copia, na kterou jste mohli narazit, byla asi patnáctiminutový snippet.

Tato koláž plná na husto natěsnaných brazilských grooveů v podstatě předznamenala podobu všech ostatních Nutsových vydání. DJ Nuts není nějaký ohromně invenční a dech beroucí gramofonista jako je např. J Rocc, dá se říct, že jako DJ je vcelku průměrný, ale je to rozhodně jeden z největších crate diggerů a znalců svého oboru vůbec. Věřím, že i Madlib se měl od něj mnoho co naučit (resp. seznámit se s deskami), a to už je co říct. Každý z jeho setů obsahuje desítky různých písní napříč žánrovým spektrem (pouze Brasilian music) a stalo se mi snad pouze dvakrát, že bych slyšel nějakou skladbu více jak jednou. Jeho mixtapy můžete pouštět na svých privátních večírcích a garantuji, že o inteligentní zábavu bude postaráno, jelikož děvčata se neudrží a začnou štastně tančit. Klidně je ale můžete zahrát svým rodičům, až budete u nich na návštěvě, a ještě vás pochválí, jakou hezkou muziku že to posloucháte. Takže this is DJ Nuts straight from Brasils Sao Paulo & he´s gonna kick ya funky asses. Check it yo! WRKB

Brazilian week: Prologue

Je pátek 8.1.2010 a venku je zima jak v márnici. Nevidím tedy důvod, proč bychom si doma trochu nezatopili a nemohli tak začít náš společný brazilský týden. A co to vlastně je?

Brazilian week bude sedm postů (každý den jeden), týkajících se brazilské hudby. V každém tomto retrospektivním postu vám nabídnu jedno brazilské album (některá více, některá méně zásadní) a jeden set DJ Nutse (nebo s ním úzce spjatý), který bude také naším průvodcem tímto tripem. V těchto setech uslyšíte bezpočet výborné hudby a originálních samplů ať už Madlibových, J Dillových, či jiných více či méně známých beatmakerů.

DJ Nuts - Sao Paulský resident, je ve světě hip hopu největším encyklopedistou svého regionálního žánru a již od roku 1991 se věnuje míchání desek a produkci. V roce 2000 se stal DJským šampiónem Brazílie a o dva roky později tutorem (lat. opatrovník, poručník) Sao Paulské Red Bull Music Academy. Dále pak hlavním hudebním konzultantem pro dokument BrasilInTime: Batucada com Discos - předvojem koncertu KeepInTime, skvělou fůzí californského DJingu a brazilského drummingu. (Oba filmy jsou produkcí labelu Mochilla, který tvoří most právě mezi Severní a Jižní Amerikou, a oba vřele doporučuji).

Brazilská samba, jazz, funk, rock, pop a všechny ty hybridy, kterých je muzika schopná, se posledních pár let opět těší veliké oblibě DJů a ostatních musiclovers. Může za to především originální pojetí danných témat, charakteristické svým slunným temperamentem, ale i melancholií a obskuritou. Mě osobně k brazilské hudbě přivedl Madlib a jeho Mind Fusions, Koushikovy DJ sety, Mochilla a již jmenovaný DJ Nuts. So don´t sleep on this kids & hear it! WRKB

-------------------------------------------------------------------------------------------
P.S.: To, že je to týden a dnes je pátek 8., vůbec neznamená, že s tím skončím ve čtvrtek 14.. Vzhledem k mé píly a frekvenci postů je dost možné, že Brazilian week skončí někdy v úterý 23.(2.). Ale slibuju, že se vynasnažím. K tomu mi dopomáhej Nana.

P.P.S: Tyto brazilské dny jsou věnované Ivetě Nebesářové, která je moje kamarádka a neobyčejně zajímavá a vtipná ženská, a mému bratru Michalovi a jeho nové malé rodině. Ahoj všichni, mám Vás rád.

PF 2010

Přesně v nula nula:nula nula, prvního.první.dva nula jedna nula jsme chtěli zapálit prskavky. Byly mokré a tak sotva hořely. Pak jsem si chtěl symbolicky připít vodou a nalili mi šampusu. Nakonec jsem chtěl, abychom se na Nový rok prošli na čerstvém vzduchu, a dopadlo to tak, že jsem šel sám.

Máme nový rok. Juchů. Ten letošní budiž označen 2010 (aspoň podle našeho skvělého křesťanského kalendáře), a věřte, že to neznamená vůbec nic. Aspoň pro většinu lidí to nebude znamenat nic. Uvidíte sami.

Já osobně jsem si na letošek naplánoval, že se nechám ostříhat a oholím se. Není potřeba velkých plánů, jelikož člověk míní a Bůh mění, a zklamání už beztak bylo dost.

A co vy?

Hezkej novej zasranej rok 2010 a trochu se nad sebou zamyslete. WRKB.

Artwork Sampling?

A little artwork sampling I have just discovered, mutherfockers.

Before:


After:


Peace, WRKB.

Label tour # 1: Black Jazz Records

Dobrý den. Vítám zpátky. Děkuji. Dlouho jsme se neviděli, co jste dělal? Ale nic moc, hledal jsem perfektní beat. A našel jste? Samozřejmě, že ne. Tak to je dobře, velmi dobře. Vím to, děkuji.

První Label Tour nám představí jeden z nejlepčích a nejčernoštějších jazzových labelů vůbec. Jedná se o Black Jazz Records založený na úplném začátku 70. let pianistou Genem Russellem. Už sám název napovídá, že se jedná o label politicky a společensky koncipovaný. Samozřejmě, že muzika zde byla na prvním místě, ale kdo tvrdí, že muzikant nemůže být politicky aktivní. Dokonce si myslím, že na přelomu 60. a 70. let, kdy byla Amerika stále značně rasistickou zemí, byla politická angažovanost otázkou hrdosti a byla téměř povinností černých muzikantů a ostatních intelektuálů. O tom si ale povíme i v jiných postech, teď zpět k hudbě.


Během původních aktivních let (1971 - 1976) vyšlo na Black Jazz 21 desek. Když bychom chtěli škatulkovat, byl to pak jazz, funk jazz a soul jazz, ale vždycky to byl především black jazz. Jak jsem již v závorce předestřel, byl tento label aktivní pouhých pět až šest let a svou působnost definitivně ukončil smrtí Genea Russella - svého zakladatele. Sice Gene Russell zemřel v roce 1981, což mě trochu v mých výpočtech mate, ale takto "jasně" fakta hovoří.
Na začátku 90. let byl celý katalog labelu prodán, zakoupen a postupně znovu vydán na CDčkách. Dokonce vyšly i nějaké reedice na vinylech. Momentálně se label nachází jakoby na svém úplném začatku a čeká se, co se stane dál, resp. kdo ho zase odkoupí a rozjede. Ani internetové stránky BJR nejsou hotové a zatím si tam můžete prohlédnout covery alb, stáhnout něco málo z iTunes anebo si poslechnout stream radio (které je super a nabízí asi 40 hodin kvalitní black music - dokonce je tam i Umi Says od Mos Defa - prostě ideální volba, k vaší každodenní zasrané práci u počítače).

Zkompletovat katalog Black Jazz Records se zatím v blogosféře nepovedlo nikomu. Ani mě ne; sice téměř, ale přeci ne (mluvíme-li o dobré poslouchatelné kvalitě někde mezi 256kbps až flac lossless). Proto vám dnes nabízím kompilaci toho nejlepšího z roku 1996 nazvanou velmi prozaicky The Best of Black Jazz Records (1971-1976). Mezi mé nejoblíbenější tracky na této kompilaci rozhodně patří Higher Ground od Douga Carna (který byl nejúspěšnější umělec, vydávající pod touto značkou), a pak Maiden Voyage, legendární skladba génia Herbieho Hancocka, zde zpívána Kellee Patterson (je to jediná vokální verze, kterou znám). Zbytek je velmi solidní a nekompromisní jazz, který rozhodně nezklame a nakopne (dokonce jsem schopen tuto desku poslouchat po svých cestách naším zkurveným městem). Black is beautiful & I am back, WRKB.