Brazilian week: Day 4

Tak, dneska to uděláme naopak. Vy si nejdříve stáhnete ořechový set a při jeho poslechu si přečtete zbytek dnešního BW. Sérii kulturních disků pro tentokrát opustíme. Přímo z audio archívu společenství Dublab vám přináším mix rare brazilské psychedelie, míchaný naším jedinečným průvodcem DJ Nutsem (jinak jsou tam mraky všemožnejch jinejch setů - check it!). Celej set má něco přes hodinku a po pravdě řečeno zase tak psychedelický není. Ono rozeznat pravej psych od obyčejnýho popu, dá někdy dost práce a v Brazílii, kde ty styly přejímali jak Japonci a křížili stejně tak, to dá práce dvakrát tolik. Nicméně je to opět velmi příjemná a nenáročná záležitost pro vaše-naše ušiska. Například se u toho skvěle čte. Tak čtěte, WRKB.

"Tuhle desku bych mohl poslouchat každej den po zbytek svýho života" Madlib

Takhle neotřele se Madlib vyjádřil o desce, která bude tématem dnešního, čtvrtého, dne Brazilian week. Jedná se o stejnojmenný sólový debut brazilského kytaristy, aranžéra a producenta Arthura Verocaie z roku 1972. Tato deska vyšla na tamním silně středo-proudém labelu Continental Records, díky čemuž unikla dosahu radarů tehdejší brazilské cenzury (v Brazílii byla od roku 1965 vojenská diktatura).

Arthur Cortes Verocai se narodil v Rio de Janeiru a vystudoval stavební inženýring. Nicméně již od mlada se také začal zajímat o hudbu, čímž si zvolil a posléze mistrně osvojil i svůj druhý, neoficiální, studijní obor. Jako inspirace mu sloužili klasičtí jazzoví muzikanti, ale i rock & rollisté a sambisté. Poprvé jako muzikant na sebe Verocai upozornil v roce 1966 skladbou "Olhando o Mar", kterou na své album zařadila zpěvačka Leny Andrade (o zmíněné desce jsem sice nenašel jedinou zmínku, ale Verocaiovy anály to tvrdí). Ačkoliv se stále živil jako stavební inženýr, zvládl Verocai produkci pár studiových alb a hudebních sessions, na kterých se sešli interpreti jako Gal Costa, Marcos Valle, Quarteto em Cy či Elis Regina. Dále pak psal hudbu k různým televizním shows a seriálům. To bylo na přelomu dsetiletí. V roce 1972 definitivně seknul se svou inženýrskou profesí a upsal se již zmíněným Continental Records, aby tak přepsal dějiny světové "populární" hudby.

Společnost Continental mu vyšla plnně vstříct a šla mu na ruku téměř se vším, o co zažádal. Tak například mu poskytli mohutnou strunnou sekci skládající se z dvanáctero houslí, čtvera viol a stejně tak violančel - to vše vždy se dvěma perkusisty. Dokonce si pro svoji desku sehnal i syntezátor, který byl v tehdejší Brazílii silně nedostatkovým zbožím. K tomu všemu basy, kytary, bicí, dechy atd. Arthur Verocai sám tvrdí, že chtěl hledat nové hudební cesty, a směsice houslí a jiných strun spolu s ostatními současnými hudebními nástroji měla být ta pravá. Byla. Vytvořil pestrou jazz-funk-folkovou koláž, která měla obdoby pouze u mistrů jako Jorge Ben či Tim Maia. Na albu není jediná slabá písnička. Verocai mistrně zvládl zkombinovat vyloženě brazilská témata se severoamerickými styly a postupy. Některé skladby jsou pomalejší a sázejí na melanchoní melodično (např. "Caboclo", "Dedicada a Ela" či "O Mapa", jiné jsou zase svěží a rytmicky nadupané ("Pelas Sombras" - ta je nejkrutější, "Presente Grego" - ta taky, "Seriado" - taky krutá, "Karina" - škoda mluvit). Jednoduše řečeno: "Všechny jsou skvělé."

Poté se paradoxně Verocai stáhl do pozadí a dalších dlouhýýýých třicet let se věnoval komponování reklamních jinglů. V roce 2002 vydal desku "Saudade Demais", která obsahuje jeho kompozice a nevydané skladby z posledních právě třiceti let. V roce 2007 pak album nazvané "Encore". Se svým kytarovým sólem také hostoval na nové desce brazilské legendy Azymuth.

I přesto, že se v brazilské hudbě nevyznám zas až tak moc, musím uznat, že je to opravdu asi to nejlepší tamní album, které jsem kdy slyšel, a s trochou nadsázky s Madlibem i souhlasit. Když měl v roce 2009 Arthur Verocai svůj první koncert v LA, bylo toto představení narušeno vtrhnutím DOOMa na podium, aby mu vzdal poctu. Cut Chemist zase prohlásil, že Verocaiův kocert byl jedna z nejlepších shows, které kdy LA vidělo.

Rip, kterej tu je k dispozici, je vcelku dobrej, ale není zas až tak dobrej, aby to vás, jako audiofily, uspokojilo. Proto, bude-li se vám album Arthura Verocaie líbit, si ho kupte. Originál je samozřejmě nemožné sehnat, a pokud by se vám to podařilo, museli by jste za něj vypláznout něco okolo 1.000 dolarů, nicméně label Luv N' Haight (Ubiquity) vydal v roce 2003 tuto desku v reedici. Toto reissue se téměř okamžitě stalo taky rare a například já jsem za svou kopii zaplatil asi třicet euro (bez poštovného). Krátce po té, co jsem si desku koupil, to ty hajzlové vydali znovu, což je dobře a je to šance i pro vás. Listen & learn, WRKB.