Brazilian week: Day 3

Den třetí. Během vzniku tady tohoto vícepostu, jsem samozřejmě diggoval ještě hlouběji a fanatičtěji než obvykle. Jednak proto abych ukojil svou badatelskou vášeň a taky, abych pro vás našel ty nejlepší příklady brazilské produkce. Bylo to vyčerpávající a málem jsem zblbnul, ale určité plody to přineslo. Tak například jsem sehnal pár zásadních alb již zmíněného hnutí Tropicalia. Objevil jsem dark bossa novu, což jsem opravdu nečekal. Dále jsem zjistil, že téměř nejlepší brazilská kapela vydala pouze jednu jedinou pořádnou desku. A nakonec jsem se ujistil o hojné a hojně plodné spolupráci Brazílie s USA. Poslední jmenované budiž dnešním tématem.

Jak to bylo mezi USA a Brazílií z hlediska politiky, kšeftu a turismu nevím. Jisté ovšem je, že ať už to bylo jakkoliv, daly tyto politicko-společenské vlivy vzniknout mostu kulturnímu, po kterém se krásně svezla i hudba a její služebníci. Jak jsem již předeslal v minulém postu, na americkém hudebním trhu působila firma A&M records (původně Carnival Records), z půlky založená kalifornským trumpetistou Herbem Alpertem. Alpert by leaderem kapely Tijuana Brass, inspirované mexickou hudbou, z čehož právě pramení velká orientace labelu na latinsko-americkou muziku. Pravděpodobně mu však Mexiko neposkytovalo velké množství vydáníhodných a inspirativních hudebníků a tak bylo potřeba přesunout svou pozornost do Brazílie, která byla v tomto ohledu neporovnatelně bohatší. Mezi umělce vydávající v druhé půli 60. let pod A&M značkou bych jmenoval např. Sérgia Mendese, Edu Loba, Tamba 4 či Antônia Carlose Brasileiro de Almeidu Jobima, neboli Toma Jobima.

A právě skrze Jobima se dostáváme k dalšímu důležitému labelu, koketujícímu s brazilskou hudbou. Řeč je o CTI Records, patřící pod A&M. CTI založil v roce 1967 respektovaný jazzový producent Creed Taylor (který mimo jiné založil i legendární label Impulse!) a vůbec první deskou vydanou pod tímto labelem, bylo jedno z nejlepších Jobimových alb, nazvané Wave. I nadále label pokračoval ve vydávání převážně brazilského jazzu, čímž si vytvořil pěknou partu takřka residentních playarů, ať už z Brazílie, tak i z USA. A právě v této, téměř permanentní, fůzi muzikantů z obou zemí spočívá kouzlo CTI Records. Ať už pod značkou vyšla jakákoliv deska, byla zde jistota, že se na ní podíleli i brazilští mistři. Zde bych vyjmenovl jen některé z míněných playerů: Tom Jobim, Eumire Deodato, Tamba 4, Airto Moreira. Všichni tito muzikanti prorazili na americký trh, především díky již mnohaleté hudební aktivitě a jejich alba (a nejen ta CTI alba) dnes patří mezi jedny z nejvyhledávanějších.

Je nutné podotknout, že působení Brazilců v Americe se týká především jazzu a to hlavně na přelomu 60. a 70. let. Jazz, jenž měl v podstatě svá nejlepší léta již za sebou, se potřeboval více přiblížit obyčejným lidem, setřepat ze sebe tu dekadentní a intelektuálskou nálepku a prorazit na diskotéky - jednoduše se zpopularizovat (né, že by to tak chtěli jazzmani, ale publikum a trend si to žádaly). K tomu byla bossa nova ideální prostředek a Američané sami cítili, že se mají co přiučit a že je potřeba se této příležitosti pevně chopit. U jiných žánrů tato vazba natolik markantní nebyla. V popu či rocku, Amerika jasně dominovala a případnou inspiraci a spolupráci vyhledávala spíše v Evropě. Nehledě na to, že tyto disciplýny byly zatím v plenkách a výrazný vývoj zaznamenaly spíše až v dekádě další. Kdežto jazz je prastarý a jeden.

Všechno je to jasný. Dnešní post bude jedno z alb dílny CTI Records. Deska Antonia Jobima z roku 1970, nazvaná Stone Flower, se nese ve svižném, nicméně poklidném a mírumilovném duchu. Antonio Carlos ovládá své klávesy bezchybně a zbytek ansámblu (např. Hubert Laws, Airto Moreira, Ron Carter, Deodato) mu sekunduje také skvěle. Za zmíňku rozhodně stojí skladby "Children's Games," "Choro," nebo mysticky ponuřejší "God and the Devil in the Land of the Sun." Nejen filmový fajnšmekr si pak smlsne na brazilské skoro hymně, nazvané jednoduše Brazil, kterou ve svém stejnojmeném filmu použil jako hlavní téma britský režisér Terry Gilliam. Brazil (originálně napsal Ary Barroso jako Aquarela do Brasil) je také jediná nejobimovská skladba tohoto alba. Všechny ostatní napsal Jobim sám a dnes patří ke klasickým jazzovým standartům. Zkušený hip hopper uslyší bezesporu spoustu orignálních samplů svých oblíbených interpretů, čímž pronikne hlouběji do podstaty hudby a rapu jako takového. Nemá smysl více kecat, tady je Antonio Carlos Jobim - Stone Flower. Enjoy, WRKB.

A nyní přichází DJ Nuts s dalším dílem svého Disco é Cultura seriálu. Dnešní, druhý, díl je stejně dobrý jako ty ostatní, jejichž podobu jsem tak nějak načrtl v předchozích dnech BW. Z toho vyplívá fakt, že není potřeba nic víc vysvětlovat a verbálně tak onanovat. Prostě si to vemte a užijte. V tomhle ohledu jsem břídil, WRKB.